Jak jsem běžel Pražskou lítačku 2019 + mapa

Rok uplynul jako voda a s dubnem se zároveň přiblížila událost, na kterou jsem se těšil minimálně od září. Pražská lítačka, nebo jak to vysvětluji přátelům – závod v umění jezdit hromadnou dopravou, aneb každá zastávka se počítá.

Posílen o zkušenosti z minulého ročníku, který byl můj první a absolvoval jsem ho s Aslanexem, jsem začal večer před startem jen lehce přemýšlet o tom, kudy bych mohl asi tak jet. Ale nebral jsem to nějak do putníku, protože 5 minut před startem nám rozdají bonusové zastávky a celý plán je v mžiku zbořený. Každopádně jsem si řekl, že by mohlo být fajn dojet do Roztok.

5. duben, den závodu. 5 minut před startem jsem dostal seznam s bonusovými zastávkami. Ač jsem tak tušil, kde se nachází, rozhodl jsem se je letos zcela vynechat a držet se plánu, který jsem měl v hlavě, tedy dostat se do Roztok.

Ve 4 hodiny odpoledne jsme byli vypuštěni do víru pražské dopravy, letos z Nákladového nádraží na Žižkově. Vyběhl jsem hodně ostře na zastávku s tím, že mi hned má jet linka 9, ale celkem očekávatelně měla zpoždění. Postupně jsem cestou Koněvovou ulicí vybral linky 9, 11 a znovu 9, protože jednička záhadně nejela.

Na Spojovací jsem si při pohledu na zácpy řekl, že toto nebyla chytrá varianta. Rozhodně se nedalo řídit odjezd dle jízdního řádu. Nicméně po chvilce přijela 195, kterou jsem hodlal využít k cestě do Libně. Po cestě ještě přišel nápad přesednou do dalšího autobusu, který teoreticky mohl být klidně na lince 177. Vystoupil jsem na zastávce K Žižkovu a okamžitě jsem mohl přestoupit do dalšího vozu. Byla to ale 195 a tak žádné body navíc se nebraly.

Ta cesta jednu zastávku z K Žižkovu na Nádraží Libeň byla nekonečná. A to především kvůli další zácpě, se kterou jsem měl samozřejmě počítat. Pozitivní ale bylo, že se mi tou další 195 podařilo předjet tu předchozí, kterou jsem jel ze Spojovací. U libeňského nádraží jsem lehkým sprintem doběhl na nástupiště, kam akorát přijížděla arriví S49.

Ve vlaku jsem měl čas dodělat administrativu a rozmyslet si, jak dál. Přeci jen strávit ve vlaku celou cestu až do Roztok není příliš efektivní. Napadlo mě proto, že bych vyrazil z Holešovic autobusem kolem Zoologické zahrady na přívoz P2 v Podbabě. Přestup na 112 by byl krásný, ale vlak měl asi 2 minuty zpoždění, takže jsem se ho ani dobíhat nesnažil.

Místo toho jsem zvolil variantu životního sprintu přes Trojský most, protože jsem opět kalkuloval se zácpami v Povltavské. S jazykem až na zádech jsem doběhl na zastávku Povltavská a pár sekund po mně dorazila ona 112. Po nástupu jsem se jen sesunul na sedadlo a byl jsem rád, že se vezu. Brzo tento klidový stav vystřídala nejistota. 112 totiž jela asi 4 minut po jízdním řádu a já si nebyl jistý, že u ZOO zvládnu přestup na 236 do Podhoří. Naštěstí ta jela také pozdě a tak se mi vše dařilo.

Abych získal body navíc za zastávku, vystoupil jsem z 236 už na Sklenářce a k přívozu šel svižnou chůzí. I tak jsem měl u Vltavy asi 4 minuty čas, který jsem využil k vyplňování záznamových archů a přemýšlení, co na druhé straně řeky. Že zůstanu u plánu dojet do Roztok už mi bylo jasné, ale chtěl jsem cestou zvládnou i přívoz v Sedlci, protože 9 bodů, to se jen tak neztratí.

Po doplutí do Podbaby jsem běžel na zastávku, kam jsem akorát viděl přijíždět 350. Ta by mě svezla krásně až k přívozu. Bohužel jsem však přes nějakou dodávku, která těsně před zastávkou stála, nebyl vidět a tak v této zastávce na znamení autobus nezastavil. Místo toho jsem se tedy svezl linkou 107 na zastávku V Roztokách, odkud jsem mírným klusem vyrazil k sedleckému přívozu. Ale 200 metrů od něj jsem mu mohl jen zamávat.

Nastalo další řešení, co dělat. Stát tam čtvrt hodiny se nevyplatí, a tak jsem trochu změnil pořadí. Napřed do Roztok a pak přívoz. Ze Sedlce mi jela celkem brzy S4. Ve vlaku jsem zjistil, že mám celkem štěstí, protože přímo na tento vlak v Roztokách navazuje autobus 350. Obvykle tam bývá 10 minut proluka. Se štěstím jsem ho jen tak tak stihnul.

Sedím tedy v autobuse zpět do Sedlce a těším se na přívoz. Těsně před Prahou se ale silnice výrazně zužuje a přesně v tomto místě se musíme pověsit za cyklistu, kterého bohužel kvůli protijedoucím autům nejde předjet. Tak jsem se již podruhé koukal, jak si to přívoz klouže po vodě beze mě.

Myšlenku toho, že se svezu P1, jsem nadobro opustil. Místo toho jsem ze zastávky Sedlec přístaviště vyrazil pěšky ulicí V Sedlci na stejnojmennou zastávku. Během této cesty mi přišla zpráva, která určila další mojí cestu. V Libni kamion strhnul trolej a 3, 10 a 24 jezdily odklonem Trojskou a přes Holešovice. Toho jsem se rozhodl využít, protože za takovéto odklonové linky jsou body navíc.

Na zastávce V Sedlci jsem trochu doufal, že by mohla přijet 147 a měl bych za ní body, ale musel jsem se spokojit se 107. Ta mě dovezla k nádraží v Podbabě. Tam krásně vyšel přestup na vlak a v Holešovicích mi metro na kopec také hned jelo.

V Kobylisích na zastávce stála samozřejmě kupa lidí, kteří se hodně divili příjezdu autobusu X10. Tím jsem se svezl jednu zastávku na Ke Stírce. Odtud jsem po cestě do Holešovic takzvaně vybouchal všechny tramvaje. Tedy 3, 17, 24 a 10. Do poslední zmíněné jsem nastoupil na Trojské a chtěl jsem s ní jet až na Palmovku.

Celou cestu za 10 jela další tramvaj na lince 3. Usmyslel jsem si tedy, že bych mohl získat další 3 body za zastávku a tak jsem na Dělnické přesednul. Hned po přesednutí jsem zjistil, že jsem v předchozí tramvaji nechal bloček, který si člověk označuje v označovačích na jízdenky a funguje jako takový doklad, že člověk skutečně jel tak, jak píše.

Silou vůle jsem tak tlačil tramvaj dopředu, abych tu předchozí dohnal. Ale jen tak stát a doufat, že se dojedou, bylo až příliš stresující, a proto jsem na Libeňském mostě vystoupil a chtěl využít toho, že tramvaje tam mají přikázanou pomalou jízdu. Přišel můj druhý sprint toho dne. Sice jsem už po chvíli nemohl, ale to, že tu tramvaj potřebuju doběhnout, mě hnalo dál.

Když jsem doběhl na Palmovku, tramvaj tam naštěstí ještě stála a na sedadle, kde jsem původně seděl, bloček stále byl. Svezl jsem se tedy na Krejcárek a tam se chvíli vydýchával. Do konce závodu v tu chvíli zbývala méně než hodina a proto jsem se už nikam nechtěl vzdalovat.

Naprosto jednoduchým způsoben jsem projel téměř všechny linky mezi Krejcárkem, Želivského a Florou. Nutno dodat, že na Biskupcově jsem chytil zatahující jedničku do Strašnic. Z Flory jsem se svezl metrem zpět na Želivského a 26 k cíli na Nákladové nádraží. Do cíle jsem dorazil asi se dvouminutovým náskokem.

A jak jsem dopadl celkově? Z celkem 54 účastníků / týmů jsem skončil na (alespoň pro mě) krásném 7. místě. Tam mě dostalo 231,2 bodu, které jsem za ty 3 hodiny nasbíral. Ovšem nechybělo mnoho a mohl jsem být i čtvrtý, protože rozdíl mezi 4. a 12. místem činilo pouhých 15 bodů.

A obohacen o další cenné zkušenosti už vyhlížím další ročník.

Tabulka s výsledky k nalezení zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..